18. Vánoce

Stejně jako jindy touhle dobou, i letos většinu lidí zachvátilo takové to předvánoční šílenství. Mě se to netýká. Vánoce jdou mimo mě.

Takhle to ale vždycky nebylo. V době mého tehdy ještě šťastného manželství jsme vánoce slavili vždy stejně, v kruhu rodiny. Na Štědrý den k nám vždy hned po ránu přijeli máma s tátou, a celý den vždy probíhal podle určitého harmonogramu. Od rána se peklo, později smažilo, odpoledne následovala návštěva hřbitova…. A večer pak proběhl v příjemné rodinné atmosféře.

Není snad divu, že když umřela máma a brzy poté ode mě odešel manžel i dcera, a já zůstala sama, celé předvánoční i vánoční období jsem vyloženě protrpěla a vánoce jako takové jsem ignorovala. Což nebyl až takový problém, když jsem byla doma sama, že jo…

Každým dalším rokem bylo moje „utrpení“ menší a menší. Nejen proto, že zapracoval čas, ale hlavně proto, že jsem mnohé pochopila a díky tomu, co se pak v mém životě v následujících letech odehrálo, jsem změnila ke všemu dění a hlavně k životu jako takovému postoj, přístup. Mám na mysli hlavně fungování vesmírných zákonů a vše s tím spojené.

A letos, už je to celých 25 let od „velkého třesku“, co jsem zůstala sama, jsem úplně v klidu. Doba je teď víc než turbulentní. Valí se na nás informace všeho druhu a ze všech stran. Já si ale vybírám čemu věnuji pozornost. Zprávy z mainstreamu nesleduji už několik let. Raději si poslechnu nebo přečtu zprávy ze zdrojů alternativních. Ne že bych všemu věřila, ale na rozdíl od maninstreamu se v nich vždy najde alespoň něco pozitivního a hlavně pravdivého.

Jak se blíží konec roku, mimochodem z hlediska numerologie byl letošní rok pod vibracemi čísla 9 (2+0+2+5), což zjednodušeně znamená ukončení, a rok následující bude pod vibracemi jedničky (2+0+2+6), takže nové začátky, trochu jsem si zrekapitulovala, co se v mém životě odehrálo, co se povedlo, a co ne.

Jako největší „úspěch“ letošního roku vnímám zvládnutí operace, respektive její přežití. A že to bylo o fous. Určitě k tomu přispělo to, že jsem si předem v sobě udělala jasno, zda chci v životě pokračovat dál, nebo využít příležitosti a prostřednictvím operace, respektive narkózy z tohoto života v klidu a nenásilně „odejít“…. K tomuhle jsem totiž byla před operací vybídnuta.

Musím se přiznat, že jsem trochu váhala, neb mi přišlo, že jsem toho už zažila dost a že mě to mnohdy fakt stálo hodně sil a energie a že nevím, jestli se mi chce pokračovat dál. Ale nakonec zvítězil hlas duše nad egem a rozhodla jsem se pro pokračování. A jsem přesvědčená, že v klíčových momentech, které se v nemocnici odehrály, zvítězilo právě toto moje rozhodnutí.

Ale zpátky k rekapitulaci tohoto roku. Jak tak nad tím přemýšlím určité změny a posuny v mém vnímání situací a mých reakcí na ně a života jako takového jsou. Ano, je potřeba se pochválit i za tohle, a ne si vyčítat, že by to mohlo být lepší.

Co se ale nepovedlo, je to, že jsem se celé jaro dávala zdravotně dohromady, neb operace a to, co se při ní odehrálo, mě tentokrát fakt semlela. A co je horší, že určité následky po ní jsou pořád. A tak se rozběhlo kolečko všech možných vyšetření, aby se zjistilo, cože za mými zdravotními problémy je a hlavně co udělat, aby bylo lépe. A že těch vyšetření bylo. Včetně magnetické rezonance mozku. A to byl teda mazec. Předem jsem si ji pro jistotu „mentálně ošetřila“, protože strach z ní byl velký. A hlavně pak z výsledku vyšetření samotného. Naštěstí vše dopadlo dobře, nic závadného zjištěno nebylo. Ovšem tím se můj zdravotní problém nevyřešil, takže vyšetření pokračují dál i v roce příštím.

Samozřejmě jsem si lámala hlavu, proč takové problémy a zda mi mají něco říct. Z pohledu duchovního. No, musím se přiznat, že jsem na nic nepřišla. Prostě tentokrát byla operace opravdu náročná, zásah do mého organizmu velký, můj věk a neutěšený zdravotní stav, ve kterém jsem ji absolvovala, to vše se na tom taky podepsalo.

Během roku, jak to jenom šlo, jsem se zase vrhla na pěstování všeho možného. To je činnost, která mě neskutečně baví a „nabíjí“. A kromě toho jsem taky tvořila.

A tady trochu odbočím. V létě jsem absolvovala seminář zaměřený na naši DNA prostřednictvím mandaly, kterou jsme si k tomu měli vytvořit. Ale nebyla to mandala obyčejná, tahle se tečkovala. Což pro mě bylo něco neznámého. Mandaly jsem už kreslila dřív, pastelkama i pomocí fixů, ale tečkování bylo pro mě naprosté nóvum.

Tečkování mě tak dalece uchvátilo, že jsem se pak pustila do tečkování mandal dalších. A moc mě to bavilo.

Nastal podzim, práce na zahradě postupně ubývaly, naopak přibylo času doma, a já pocítila silné nutkání zase něco tvořit. Jen jsem zatím nevěděla co…. Jediné, co mi bylo jasné, že to bude něco jiného než klasická mandala nebo obraz olejem.

A tak to v sobě nechávám uzrát s tím, že až přijde ten správný čas, určitě mi nějaká inspirace přijde.

A přišla. Po shlédnutí jednoho zajímavého a inspirativního videa, kde se mluvilo o prolínání a změnách našich realit, náhle mám jasno. Spojím tečkování s olejem.

Vezmu velké plátno a pustím se do tečkování mandaly. Ovšem tahle mandala je rozdělaná na dvě části, přičemž každá část je v jiných barvách a hlavně je posunutá od kus dál.

Tečkování je piplačka, ale baví mě. Na to, jak jsem bytostně netrpělivý člověk, se až divím, kde se ve mně ta trpělivost při tečkování bere.

Po dokončení obou částí mandal se pustím do malby olejem…. A jak se pak na hotové dílko dívám, mám pocit, že tam něco schází…. Jo! Najednou vidím symbol, který tam musí být. A tak domaluji ještě symbol, respektive hned dva… a je hotovo!

Nádherně jsem si to předvánoční období užila. Místo nervování, jak a co všechno stihnout, jsem tvořila. A už se těším na jaro… No, prozatím alespoň na to, že dny se zase začnou prodlužovat a místo mlhy a inverze zasvítí sluníčko.