9. Bubnování, Shamballa

Po dlouhé době mě přepadla chuť si zabubnovat. Copak o to, doma si občas zabubnuji, ale to není totéž, jako když se bubnuje v bubnovacím kruhu. To má pak jiné grády.

Dívám se na net, jestli se někde takováhle akce nekoná.

Objevuji jen jednu, ale není bubnování na djembe bubnech, ale bubnování šamanské... No, nedá se nic dělat, lepší něco nežli nic, půjdu.

Skoro mi přijde líto, že spíš než bubnování jako takové šlo o informace o šamanismu, přesto mi to ale nakonec přineslo užitek.

Po bubnování jsem totiž dala rozhovor s Ivem, který bubnování vedl. Slovo dalo slovo, dozvěděla jsem se, že on díky šamanismu vnímá věci, které nejsou viditelné, jak o lidech, tak i situacích.

Nedalo mi to, abych se ho nezeptala, co vnímá v souvislosti se šamanismem u mě.

Prý mám na to, abych šamanismus realizovala. Ale stejně tak i cokoli jiného. A ještě dodal, že indiáni říkají – že nevyužitý dar je zneužitý dar.

Hmm, to samé mi kdysi říkal Petr. Říkal, že nevyužití daru je znamením nepokory a pýchy.

I to další je totožné s tím, co mi řekl Petr, a sice že nemám odkládat pomoc lidem, až mi bude líp a vyřeším si to svoje, protože bude jen hůř a hůř.

No, nic nového pod sluncem.

Ještě jsem se dozvěděla, že Ivo pořádá semináře, které by pro mě mohly být užitečné.

Možná pod vlivem toho všeho, co mi bylo řečeno tady a taky tuhle doma v meditaci, a možná i kvůli té nepříjemné prázdnotě, kterou už dlouho pociťuji, jsem se na jeho seminář přihlásila. Zatím je dost času, je až za dva měsíce.

Nejen, že cítím prázdnotu, ale cítím, že mám zablokované energie v těle.

To by chtělo nějak prošťouchnout, říkám si. No jo, ale jak na to? ... Napadne mě, že mi mohlo pomoct něco jako Reiki nebo něco podobného.

Vysílám nahoru prosbu, aby mi do cesty byl přihrán někdo takový, komu bych se mohla bez strachu a obav vydat, aniž by mi hrozilo nějaké nebezpečí.

O pár dní později nemůžu spát, zkouším číst knihu, pak zase poslouchám relaxační hudbu, ale nic nezabírá. Nakonec vstávám a jdu k počítači. Alespoň si tu něco dodělám.

Prohlížím net, dostávám se na stránky, kde je nabízeno zasvěcení Reiki, ale také Shamballou. U Shambally mají poslední volná místa, zasvěcení se koná už za pár dní.

Najednou mám pocit, že než další stupeň Reiki měla bych absolvovat Shamballu.

Neváhám a posílám přihlašovací mail a v duchu si říkám, že má-li to být, vyjde to... a naopak.

Hned druhý den mi přijde SMS s potvrzením, že moje přihlášení je vzato na vědomí a že mám definitivně potvrdit svou účast.

Vida, jak to vyšlo!

Uplyne jen pár dní a na Shamballu jdu. Dopředu jsem si o ní něco málo přečetla, abych byla alespoň trochu v obraze. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat, jestli budu něco cítit, a zda-li se v mém životě něco změní. Takhle prý totiž zasvěcení na lidi působí. Pokud v jejich životě není něco v rovnováze, má se to díky Shamballe do rovnováhy dostat.

Samotné zasvěcení je příjemné, i když jsem očekávala – no jo, to je to moje očekávání – větší prožitky. Ale přece jenom něco cítím. Uvidím, co přinesou dny příští.

Pro jistotu,netušila jsem, co se mnou zasvěcení udělá, jsem si vzala pár dní dovolené. To proto, abych vše nové lépe vstřebala.

 

* * *

O následujícím víkendu jdu na šamanský seminář. Na to, že jsem skoro dva roky nic nepodnikala a ezoterice jsem se vyhýbala jak jen to šlo, teď jsem do toho vletěla po hlavě.

Seminář je o šamanském léčení. Jsem zvědavá, co nového mi tenhle seminář přinese do života.

Jsem zklamaná, že místo bubnování a výprav do dolního a horního světa, jak jsem byla z předchozích šamanských seminářů zvyklá, tady se nebubnuje vůbec, cesty se taky nepodnikají, jen nám je předkládána spousta informací. Je jich tolik, až mám pocit, že jich je víc než je zdrávo. Tohle všechno je ale prý k léčení zapotřebí. A tak si dělám poznámky, až se mi od ruky kouří.

Skončí první část teorie, na řadu přichází ochutnávka, nebo-li vyzkoušení toho, co jsme se naučili.

A vyvstává problém, můj skeptik se opět hlásí o slovo. Sice mi nějaké informace „přijdou“, ale protože jsem už dlouho nic takového nepodnikala, dělám si z toho, co jsem se dozvěděla, legraci.

Od Iva se mi dostane napomenutí, což mi ovšem nebrání, abych v zesměšňování všeho nepokračovala dál. Nějak to, co se tu děje, nejsem schopná vzít vážně.

A tak přijde napomenutí další.

Jsem ze sebe otrávená a nerozumím sama sobě. Jdu sem, abych se něco naučila, abych se dostala k informacím za běžného chodu života nedostupných, a když se k nim dostanu, moje rácio, potažmo asi mé ego, je tak silné, že všechno shodí.

Odpoledne děláme další cvičení. To už se ale zaseknu a odmítám pokračovat. Snažím se říct, co se ve mně odehrává, ale najednou mám v očích slzy.

No,to tu už dlouho nebylo, opět brečím, a před cizíma lidma. Uvědomuji si ohromný strach. Sice nevím z čeho, ale brečím a brečím.

Dostanu na sebe vztek. A ruku v ruce se vztekem ustává pláč.

Naštěstí pro mě seminář za chvíli končí, teda pro dnešek, a můžeme jít domů.

Jak už to bývá, po cestě domů jsem pořádně rozhozená, opět si mi tlačí slzy do očí.

Snažím se přijít na to, čeho se ten strach týká... A za chvíli to mám, je to strach ze selhání!

 

* * *

Následující den ráno ten strach stále ještě cítím. Nejraději bych dneska nikam nechodila a zůstala doma, jenže to by byl jen útěk před něčím, co nemám vyřešené. A to nemá cenu. Sbalím si tedy věci a vyrážím ven.

Ještě než seminář začne, jdu za Ivem a snažím se mu říct něco o mně i o tom, co prožívám. Bohužel moc mluvit nemůžu, opět začnu brečet. Nakonec ze sebe alespoň část z toho, co mám na srdci, dostanu.

Ivo mi nabízí, že odpoledne, na závěr semináře, kdy si máme vyzkoušet šamanské léčení už se vším jak má být, můžu být klientem, kterého budou ostatní léčit.

Jsem pro, alespoň si na vlastní kůži ozkouším, jak takové léčení probíhá.

Dopoledne se dozvídáme další informace, pak je pauza na oběd, po obědě přichází Ivo a s ním ještě další lidi, kteří jsou k tomuto rituálu zapotřebí. Jinak by se nemohl konat, je nás totiž málo.

Ivo seznamuje ostatní účastníky s tím, co se bude dít, vydává pokyny o průběhu léčení. A pro mě se připravuje ležení.

Ještě poslední informace a jde se na věc.

Dostávám slovo. Mám ostatní seznámit se svým problémem, s čím chci pomoct.

O tom problému jsem dumala už od rána, od chvíle, co mi Ivo nabídl léčení. Celou tu dobu jsem si lámala hlavu nad tím, který z mnoha problémů předhodit. A až na poslední chvíli mě napadlo, že bych mohla vyřešit nebo alespoň trochu pohnout s tou svou neskutečnou nechutí být tady na tomto světě a od toho se odvíjející závislostí na bolesti a utrpení. Obojího se přes veškeré snažení nedokážu zbavit.

Snažím se teď vše co možná nejstručněji vylíčit, jenže je toho hodně. Trochu se zaseknu, s Ivem se nepohodnu, ale nakonec všechno rozmotám, lehnu si na matraci, a očekávám věci příští...

Všechno začíná tím, že se otevírá tzv. kniha života, coby souhlas, že se může začít „léčit“. Pak už se už se to pomalu rozjíždí. A je to síla! Léčení probíhá za pomoci duchů. Ačkoli jsem byla zpočátku mírně řečeno skeptická, teď vidím, že se něco opravdu děje. Lidé, kteří jsou kolem mě v kruhu, nejdřív diagnostikují problém, poté za pomoci duchů probíhá léčení.

Jako první slyším – Hlava oddělena od těla...

Jo, přesně takhle se už dlouho cítím! A to opravdu velmi velmi dlouho...

Pak se odehrávají další věci, které mi dávají smysl. Je zajímavé, že značná část léčení se odehrává v oblasti krku. A s krkem mám opravdu problém. Vlastně od té doby, co jsem byla na operaci se štítnou žlázou.

Zajímavá část je,když lidé napojeni na mě prociťují ty samé emoce, co jsem v životě prožívala já. Chvílemi mi tečou slzy, chvílemi jsem v naprostém klidu, ke konci se usmívám.

Léčení trvá snad hodinu, nevím, nedívala jsem se na hodinky, ale na konci se cítím jako znovuzrozená. Všem zúčastněným poděkuji, rozloučíme se a rozcházíme se. Domů jedu plná dojmů. Jsem zvědavá, jestli a jak se tohle léčení promítne do mého života.