19. Zrod duše

Druhý den jdu do práce, jsem ale slabá jako moucha. Zkouším se překonat pár dalších dní, ale je mi pořád zle. Nedá se nic dělat, musím k lékařce pro neschopenku. Potřebuji se dát trochu dohromady.

V následujících dnech jen polehávám, pospávám. Ničeho jiného nejsem schopná.

Až dneska ráno. Cosi mě přinutí, abych se pokusila do sebe ponořit a zjistit, proč je mi čím dál hůř navzdory všemu mému úsilí.

Mám ale problém – hlavou se mi zběsile honí spousta myšlenek. Nemůžu se uklidnit.

Vtom slyším: „Uvolni se“.

To bych ráda, ale jak na to?

Znovu slyším: „Uvolni se, napoj se na  svoje tělo. Jak se cítíš?“

Na krátký okamžik se mi podaří přepnout se z myšlenek na tělo.  Okamžitě cítím, že jsem jinde a hned mi vletí slzy do očí... Že by mě tak dojalo propojení se s duší?

Dřív než se v tom stačím zorientovat, už jsou myšlenky zase zpátky. Jedna, sto, jsou jich snad tisíce...

„Uvolni se. Nechej myšlenky volně plynout, pozoruj je jako letící ptáky na obloze. Soustřeď se na pocity svého těla. Napoj se na ně.“ – zazní další rada.

Snažím se odvést svou pozornost od myšlenek k  pocitům skoro násilím. A ono to zafungovalo!

Na okamžik se propadnu do úlevného ticha, a už jsem zase dojatá. Oči  mám plné slz... Jenže než se naději, už je tu zase ten rej rušivých  myšlenek.

Tohle se opakuje snad půl hodiny, možná i déle. Je to tak únavné, vysilující. Vím ale, že to nesmím vzdát. V posledních týdnech, měsících jsem byla  tak roztěkaná a nesoustředěná, že jsem absolutně neměla šanci se na svou duši napojit. A proto teď ve svém úsilí  pokračuji dál.

Po delší době se mi přece jenom podaří do ticha, prázdna se zase propadnout. Ihned se ve mně  aktivují velmi příjemné energie. Cítím, jak se klid  a uvolnění šíří do celého těla.

Vnímám ten úlevný pocit. Sice mi občas ještě nějaká  ta dotěrná myšlenka, jako například, co všechno bych měla udělat místo toho abych tu vysedávala, naskočí, ale vždy se mi ji podaří rychle zahnat... Ne, vše ostatní počká. Teď je pro mě priorita někde jinde. Potřebuji se spojit se svou duší!

Náhle se ocitám uprostřed všelijakých světelných vírů. Jsou  ve všech možných barvách.

Zvědavě je pozoruji a čekám, co bude dál. Od téhle chvíle jsem už soustředěná jen to, co se se mnou děje...

A že se děje. Zrovna teď  - odkudsi seshora na mě zazáří krásné světlo, jako by svítilo z nějakého reflektoru. Je tak příjemné..... A je ho čím dál víc...

PRSK! Další myšlenka mě odvedla úplně někam jinam... Ne, já to nevzdám! ... Znovu se přepojuji na svoje pocity... Jo, už jsem zase ve světle!

Postupně se to světlo rozlévá všude. Jen občas se objeví tmavý ostrůvek, který se ale po chvíli sám ve světle rozpouští, až mám pocit, že jsem se v tom světle rozpustila i já celá.

Zcela všechno odevzdávám a s mírnou zvědavostí očekávám, co bude dál....

Najednou mě něco táhne  kamsi nahoru. Nevím, kam a proč, ale nechávám tomu volný průběh.

Po chvíli mám jasno - Jsem v bardu!

Ano, opravdu tu  jsem. Slyším, že ke mně někdo promlouvá.

Nevidím jasně, kdo to je, ale mám pocit, že je to ten „Nejvyšší“, jak já mu říkám.

„V tomto životě ses rozhodla odčinit vše, co jsi kdy učinila. Bude to náročné. Ale pakliže se ti to podaří, uděláš za všemi inkarnacemi, kdy jsi druhým ubližovala, tlustou čáru. A už nikdy nebudeš svou minulost, co se týká téhle oblasti, vláčet jako těžkou kouli na svých nohách ... Rozhodni se, zda do této inkarnace chceš  opravdu jít... Nikdo tě do ničeho násilám nemůže tlačit.  Záleží opravdu  jenom na tobě, jak se rozhodneš... Ještě před tím si ale uvědom, že v tomto životě budeš prožívat  mnohé těžkosti, které budeš vnímat jako utrpení. Ale ta utrpení nebudou nic v porovnání s tím, co  jsi způsobovala ty  jiným. I když to bude probíhat  v jiných podmínkách... Budeš procházet pocity, které cítili lidé, když jsi jim ubližovala... Budeš se dostávat do situací, které pro tebe budou náročné... Často  si budeš připadat jako ve slepé uličce. Ale z každé takové situace existuje východisko. Jde jen o to je objevit. Jsi velmi zkušená a moudrá duše,  a tak to východisko určitě najdeš... Jen si prosím tě uvědom jeden velmi důležitý a zásadní  fakt – nyní  se nacházíš v jiném prostředí, než bude to, do kterého se inkarnuješ. Budou tam jiné podmínky, budeš vše vnímat prostřednictvím svého fyzického těla. Možná si tady v této chvíli  nedokážeš úplně představit, jak bude tvůj život probíhat a  jak budeš vnímat a prožívat všechno to, co sis do života naplánovala. Nyní máš obrovskou výhodu – všechno vidíš uspořádaně a přehledně, víš, co která situace má znamenat, co máš díky ní pochopit. Svůj život sis naplánovala jako osnovu.  Ale až budeš tam, tenhle přehled se ti ztratí. Budeš se potácet ze situace do situace, častokrát se v nich nebudeš orientovat, vůbec nebudeš tušit, že se po tobě v té chvíli něco chce a že zrovna pracuješ na jednom z předem naplánovaných úkolů. A podle toho se budeš chovat, reagovat. Někdy se ti podaří danou situaci zvládnout naprosto intuitivně, ale častokrát ji nezvládneš... A další věc. Teď víš, že kolem sebe budeš mít  lidi, velmi blízké lidi, se kterými sis domluvila, že budete hrát  určité role, stejně tak je ti teď jasné, jakou roli kdo bude mít  a co kdy máte společně zvládnout. Ovšem  tam dole ti jasné nebude , že o nějaké role jde, natož abys tušila, kdo kterou roli žije....

Zpočátku budeš žít normálním, nevědomým životem, ve kterém nebudeš vědět nic z toho, co víš a vnímáš teď jako naprostou samozřejmost. Proto nebudeš ničemu rozumět.

To je první etapa tvého života. A pak přijde etapa další. To když jednoho dne vše vykrystalizuje v okamžik, kdy se z oné nevědomosti probereš. Přijde to jako blesk z čistého nebe, jako rána palicí do hlavy. Bude to pro tebe obrovská rána, která tě málem připraví o život. A v této chvíli přichází tvoje obrovská šance se opravdu probudit a začít vnímat a rozumět, co se od tebe v tomto životě vlastně chce. Ale neboj se, v pravou ¨chvíli se tvoje duše spojí se mnou a já ti pomůžu... Ale ani tehdy to nebude snadné...

Tato část tvého vědomého života má opět několik etap. První etapu, kdy dojde k probuzení a základní přeměně osobnosti, tu s mou pomocí zvládneš poměrně snadno, i když ty to tak vnímat nebudeš...  Pochopíš, porozumíš, poučíš se a změníš se...  Pak nastane  období relativního klidu, kdy budeš mít možnost všechno to, co jsi se dozvěděla a pochopila, v běžném životě realizovat ... Potom přijdou další, z tvého pohledu,  rány. Život tě bude  postupně dostávat do takových situací, kdy bude zapotřebí pochopit nové a nové věci, bude nutno se vzdát všeho  starého, omezujícího. Bude to velmi bolavé, ale ničeho se neboj. Pokud budeš ve spojení se mnou, povedu tě já i moji pomocníci...

Nyní se nacházíš ve velmi důležitém  okamžiku, kdy  máš zvládnout další z úkolů, které sis naplánovala. Jeden z nejtěžších. Je zapotřebí  překonat jednu z posledních překážek, které ti brání v tom, abys poslání, kvůli kterému ses do tohoto života inkarnovala, naplnila. Máš před sebou obrovské rozhodnutí – buď  budeš žít tak jako doposud, nebo se všeho starého vzdáš a rozhodneš se žít v jednotě, ve zdroji...

Ovšem ani pak to nebude jednoduché. Jestliže ale budeš ve spojení se svou duší, se mnou, zvládneš i tohle. Protože nic, opravdu nic není nemožné, pokud jsi ve spojení se mnou. A ty už to umíš... 

Podívej se, máš před sebou rozcestí. Nalevo je to, na co jsi zvyklá – rozum, analýzy, tvoje zaběhnutá schémata, vzorce. A napravo je cesta ke světlu, je to láska....“ 

Přeruším hlas a ptám se: „Když se rozhodnu pro novou cestu, co mám udělat? Přece nestačí říct jen ANO.“

„To ANO musí vytrysknout z tvého srdce... Soustřeď se na svoje pocity a vnímej, co se v tobě děje...

Opět tě upozorňuji, že to nebude jednoduchá cesta, ale dovede tě tam, kam dovést potřebuješ.  To jest. – k  jasnému cíli.“

Nyní  ti položím několik otázek. Neodpovídej na ně hned, dopřej si čas, aby tvé odpovědi vycházely z tvého srdce a ne mysli. Jen tak budou pravdivé....Jsi připravená?“

„Ano jsem.“

„Přijímáš zodpovědnost za vše, co jsi kdy udělala? Úplně za všechno? Za každou svou myšlenku, emoci, za každý svůj čin ve všech svých inkarnacích?“

......... Přemýšlím. Tohle není žádná sranda, to je moc vážné.

„A jsi vůbec ochotná ji přijmout?“

„To jsem.“

„A přijímáš ji? ...Než odpovíš, propoj se s celým Univerzem, aby sis procítila, co všechno to obnáší.“

„Nemůžu, něco ve mně se brání.“

„Co v tobě se brání?“

„Jde z toho na mě strach.“

„Z čeho?“

„Z té odpovědnosti“

„Ano, stalo se toho hodně, ale už se to stalo.  Nyní jen přijmi důsledky svých činů. A uvědom si, že v každém momentě platí Zákon zpětného působení karmy. Situace, o kterých se bavíme,  byly různé.  Mnohdy jste měli prohozené role. Prožívala jsi to, co jiný předtím udělal tobě... Mnohokrát jsi svou roli nezvládla...Ale není potřeba za to cítit vinu...  Je to stejné,  jako když jdeš do školy, procházíš jednotlivými třídami a v jedné z nich propadneš...  Přijmi tento fakt s pokorou. Řekni a prociť si to – „Přijímám to, že jsem ve svých životech mnohé nezvládla. Přijímám to s plným pochopením, porozuměním. Přijímám  to s pokorou a láskou.“

Říkám nahlas: „Přijímám vše, co se kdy v mých životech událo. Co jsem kdy udělala, na co jsem pomyslela, procítila. To vše přijímám.  S pokorou, láskou, pochopením a porozuměním. A odpouštím si.“ – dodávám, protože cítím, že odpuštění je zapotřebí. To proto, abych se za své selhání nevinila.

Jen si to procítím, rozbrečím se. 

Po chvíli pokračuji dál: „Odpouštím si, co jsem kdy v minulosti i v přítomnosti  nezvládla. A co nezvládnu i v budoucnosti... Zároveň  přijímám stoprocentní zodpovědnost za vše, co se událo. S pokorou a láskou. A to vše si z hloubi svého srdce odpouštím. Posílám své odpuštění i do minulosti napříč všemi inkarnacemi.“

Vtom se přede mnou objeví  v klubku stočený nádherný svítící provaz. Ten provaz se pomalu odvíjí a jeho konec padá kamsi do minulosti. A jak ten provaz klouže dolů postupně se kolem něj všechno prosvěcuje... Vidím a cítím, jak se prosvětluje celá moje minulost. A čistí se tam všechny pocity viny, nepřijetí a zatvrzelost, vzdor, odpor a  hněv. Tohle všechno to překrásné zářivé světlo rozpouští a čistí.

Je to nádherná podívaná. Jsem z ní dojatá. 

Trvá poměrně dlouho jak světlo  prostupuje do starších a starších inkarnací.... Na konec sice nedohlédnu, ale vím, že ten proces čistění stále probíhá.....Prociťuji si hluboké pochopení, porozumění, odpuštění za vše, co jsem kdy ve svých životech nezvládla.....

Konečně se klubko provazu přestalo odvíjet.

Ptám se: „Dostala jsem se až úplně na začátek své existence?“

„Ne. Ještě kousek zůstal.“ – dostává se mi odpovědi.

„A co můžu udělat pro to, abych se dostala až do samého počátku?“

„Pochop, že v okamžiku zrodu tvé duše vzniká dualita. Od tohoto momentu máš možnost výběru. A tady,  už v tomto momentu, kdy jsi se jako duše zrodila, vznikl tvůj pocit viny, že nejsi dokonalá.  A od toho se odvíjí tvoje první nespokojenost, že jsi něco nezvládla...Uvědom si, že od okamžiku zrození duše přestáváš být stoprocentně dokonalá. Přijmi to, že součástí každé duše je nedokonalost. Takhle to prostě je. Celek – dokonalost. A ty jako duše – nedokonalost. Nic jiného mezi tím neexistuje. A ty to buď přijmeš, nebo nepřijmeš...“

Ta slova mě dostávají. Můžu se ubrečet. Najednou do mě ale  vjede vzpurnost.

„Já jsem ale nechtěla být duše! Chtěla jsem být pořád celek, nebo jak to mám nazvat...“

„S tím ale nic neuděláš.  Tohle je počátek tvé existence. Tu nemáš za trest. Je to akt zrození, proto za něj buď vděčná a přijmi ho s pokorou a láskou“.

Nechávám ta slova na sebe působit

Objeví se  přede mnou obrovská mlhovina, ve které to bublá a vře. Občas je z mlhoviny vystřelen jakýsi chomáček. Vím, že ten chomáček je duše a že takhle probíhá její odpojení z celku. A taky mi dochází a velmi intenzivně si to prociťuji, že právě v tomto  okamžiku se ve mně zrodil můj první pocit nespravedlnosti, který mě provází po všechny mé životy. Pocit nespravedlnosti, který v tomto životě tak silně prožívám. Já jsem se totiž duší stát nechtěla!  Nechtěla jsem se zrodit!!!

„Ale pokud to budeš vnímat s tímto postojem, bude tě všechno to, co se z něj odvíjí, provázet dál. Nejen v tomto životě, ale i ve všech dalších. Takhle prostě Vesmír funguje...

Pokud to teď přijmeš s láskou a pochopením, celý tvůj život se od základů změní.  Místo vzteku, odporu budeš cítit lásku a vděk za to, že máš možnost si prožít svou vlastní existenci. Je jenom na tobě, jak se rozhodneš... Uvědom si, že zrození duše není náhodný akt, je aktem lásky... A pak je tu ještě jedna věc – i  když se duše zrodí, stále je propojena se zdrojem. Jen na duši záleží, jak dalece si to spojení udržuje. To všechno je totiž láska. Láska, jakou ty možná nedokážeš pochopit. Duše, která se rodí, je taky láska. Jak se může láska zlobit na lásku?“

Namítnu: „Ale co když mě tam někdo nebo něco infikovalo?“

„Nikdo tě neinfikoval. Ty pocity jsou způsobeny pocitem duality... Znovu se tě ptám. Jak se rozhodneš? Přijmeš svou existenci s pokorou a láskou, nebo ji odmítneš?“

V duchu se mi rojí snad sto různých námitek, proč svou existenci přijmout nemůžu.

„Nevymýšlej si, proč to nejde. To ti do toho mluví rozum, tvoje ego. Podívej se - tady je celek, jednota. A v následujícím okamžiku je duše. Krásná zářivá, láska sama. I když už s vědomím duality... Tak co, přijímáš to?“

„A co se stane, když to přijmu?“

„Je zajímavé, že se neptáš, co se stane, když to nepřijmeš.“

„No a tak co se teda stane?!“ Domáhám se odpovědi.

„Uleví se ti. A nejenom teď, ale i směrem do budoucna. Vůbec si nedokážeš představit dosah toho, co se stane, když to teď přijmeš.“

Najednou se vidím, jak tu právě zrozenou dušičku beru do náručí a říkám jí - Vítej do světa... Opět mi vletí slzy do očí... Vítej mezi nás. Nechť se ti v životě daří...

Vtom si uvědomuji zvláštní rozpor. Sice cítím štěstí, že jsem mezi ostatními, ale zároveň cítím, že jsem v neznámém prostřed a že se obávám toho, co všechno mě čeká... V té chvíli mi ale dojde jedna zásadní věc – a sice, že jsem ve spojení s Bohem. A nejen to. Vím, že jsem pod Boží ochranou. Tu ochranu budu mít po celý život, ať si ji budu uvědomovat nebo ne.  Bůh nade mnou bude držet ochrannou ruku, stejně jako ji drží nad všemi.

„Děkuji Bože. Děkuji za zrod mé duše. A omlouvám se.“

„Mně se neomlouvej, omluv se sama sobě.“

„Duše moje, omlouvám se  za všechno nepochopení a nezvládnutí téhle primární situace.“

Znovu se objeví mlhovina a okamžik, kdy jsem se od ní jako duše oddělila.

Najednou se světlo šíří odtud, z okamžiku zrodu mé duše, zpátky napříč všemi inkarnacemi až do dneška. Je to světlo lásky, odpouštění, přijetí, pokory.

To světlo se odspodu nahoru rozstřikuje jako prskavka, ale místo jednotlivých záblesků světlo mohutní a mohutní a čím je výš, tím je mohutnější...  Dostává se až sem do přítomnosti a tady se celé rozplyne a já v něm.

Je to nádhera. Konečně se přijímám. Přijímám i svůj život. Mám se ráda a mám ráda i všechno kolem mě.

Vznáším se, jsem v blaženém moři klidu.

Chvíli si ty nádherné pocity vychutnávám a potom  brečíc a smějíc se zároveň padám na kolena zalitá pokorou a láskou. Cítím, jak se zbavuji napětí posledních dnů, týdnů. Cítím se tak lehce.

 

Je to velmi pozitivní prožitek jako už dlouho ne. Jenže následující den mám pocit, že už mi zase naskakuje, že tu být nechci.

Na chvíli se propadnu do zoufalství, že se snad svých postojů nikdy nezbavím. Zkouším s tím něco dělat, ale nejde nic. Tak to nechám být.

A vidím, že jsem udělala dobře. Připadá mi, že se ve mně přece jenom něco změnilo.

Ovšem je tu jeden problém. Někde hluboko v sobě mám jisté očekávání, že po mém zásadním rozhodnutí, že tu být chci, by se mělo něco se mnou začít dít. Myslím po zdravotní stránce. Jenže ono se neděje nic. teda pozitivního. Místo toho mám pocit, že je mi zase o trochu hůř.

A to mě vyděsí. Jak je to možné?

 

V následujících dnech mám ale hodně napilno. Lítám po doktorech, vyšetřeních, už zase chodím do práce, a tam mám fofr. A doma taky pořád řeším něco, takže na nějaké rozbory svých emocí, pocitů nemám čas ani myšlenky.

A je toho tolik, že se ve mně najednou urodí pocit, že se na všechno vykašlu,že s tím vším stejně nic neudělám. A tak to odevzdávám nahoru s tím, že ať se děje, co se děje. Neřeším to a nechávám vše, aby to dopadlo tak jak to dopadnout má a už se tím víc nezaobírám.

Až po pár dnech mi přijde, že tohle „odevzdání“ zafungovalo.