8. Vnímání energie

Je pátek a s kamarádkou jedu na chatu. Už po cestě do kopce si povídáme. Jsem plná pocitů, které se ve mně v posledních dnech nahromadily, a tak mám potřebu o všem kamarádce říct. Jak mluvím, uspořádávám si myšlenky a postupně se moje pocity začínají konkretizovat.

Stojím na otevřeném prostranství, jsem v jeho středu a je mi fajn. Necítím žádné omezení, široko daleko nic.. Najednou si uvědomím, že otevřené prostranství se změnilo na kruhovou mýtinu, v dáli se něco objevilo – jsou to stromy. Ale jsou ještě v dálce, moc mi nevadí. Po nějaké době se stromy přiblížily blíž ke mně, vyzařuje z nich jakási zlověstnost. Postupně se ke mně přibližují, až mi to není příjemné. Už jsou tak blízko, že je nemůžu dál přehlížet. Jsou čím dál blíž, už jsou na dosah, bojím se jich, ale nezmůžu nic. Prostor se stále zmenšuje, je mi úzko, už před nimi nemůžu uniknout, musím něco udělat.

Dochází mi, že stromy jsou moje problémy, které byly předtím někde hluboko uvnitř mě zasunuté a já o nich nevěděla, nebo jsem dělala, že o nich nevím, jenže teď už jsou tak blízko mě, že z nich mám pocit ohrožení. Vím, že je konečně musím vzít na vědomí a řešit je.

 

Při povídání cesta rychle utíká, než se nadějeme, jsme nahoře. Hned vyndáváme ven lehátka a usazujeme se do nich. K večeru se jdeme projít. Jdeme po cestě a najednou se před námi otevře krásný výhled na oblohu. Vidíme, jak slunce prosvítá skrz mraky. Je to nádherný pohled.

Obě jen stojíme a díváme se.

Najednou na mě padá pokora, až na mě jde závrať. Překvapí mě to, na závratě totiž netrpím. Musím si sednout na zem a počkat, až mě to přejde.

Jdeme dál, přicházíme k poli, kde vyráží oves. Přitahuje nás svou svěžestí a jasnou ostře zelenou barvou. Je ještě nízký, jdeme mezi brázdami a najednou mám intenzivní pocit, že rostliny něco vyzařují. Zase na mě jde závrať. Uprostřed pole si sedneme, a já vnímám cosi, co nedokážu popsat. Že by energie? Sedím se zavřenýma očima a cítím, jak mnou přes první čakru proudí energie nahoru do těla, postupně jde výš a výš, až do hlavy, cítím brnění i v nohách, rukách, v obličeji, pulsují mi i rty. Sedím a je mi krásně, i když tomu vůbec nerozumím. Zkouším otevřít oči, ale musím je hned zavřít. Neudržím je otevřené, mám závratě, a ta zeleň je tak ostrá, že mi téměř rve oči. Cítím se součástí přírody. Slyším zpěv ptáků, je tak silný, jako bychom byly v centru ptačího sněmu.

Po nějaké době vstáváme a jdeme dál.  Ve chvíli, kdy míjíme další pole, opět na mě jde závrať.

 

Druhý den se probouzím nezvykle brzy, jdu dolů, vyndávám lehátko, balím se do deky a už zase vnímám nádhernou jarní přírodu. V životě jsem si ji nevychutnávala jako tohle jaro.

Chvíli jen tak sedím, přichází kamarádka. Přesedáme na sluníčko a povídáme si. Za chvíli se mi začne stahovat čelo, a tak zavírám oči. Vidím různé obrazce, jeden střídá druhý, pak se objevují jakési staré obrazy – ikony. Na jednom je Panna Marie, na druhém Ježíš. Proč se mi objevuje zrovna tohle? Na takovéhle obrazy si teda nepotrpím. Slyším: „Podívej se na ně, co vidíš?“

„Moc tomu nerozumím..“

„Co z těch dvou lidí vyzařuje?“

„Pokora.“

„Ano, pokora. Oni ji nejen vyzařovali, ale oni ji hlavně žili. Nic nepředstírali, žili ji každou myšlenkou, každým slovem, každým činem. To je POKORA. Je ti to jasné?“

„Ano.“ – poslušně přitakám.

Jsou to divné věci, co se mi dějí. Nerozumím tomu, ale nevzpírám se.

 

Večer sedíme s kamarádkou uvnitř v chatě. Vyndáváme čtvrtky a malujeme si obrázky. Po nějaké chvíli mám nutkání jít ven na vzduch.

Balím se do deky a sedám si na verandu. Okamžitě se mi začne svírat čelo, naskakují nějaké obrázky, pro mě naprosto nepochopitelné.

Kamarádka za mnou přichází, je zvědavá, cože venku dělám. Sedá si na lavičku vedle mě a ptá se, co se děje. Říkám jí, že už mi zase naskakují obrázky, a jako vždy si ze všeho dělám legraci.

Vtom slyším hlas, který mě ostře napomene. Mám si zvyknout přijímat informace a předávat je dál. Bez jakéhokoli hodnocení, kritiky, zesměšňování. Mám fungovat jako absolutně dobře vyladěný přijímač, který zachytává informace, předává je dál, aniž by k nim cokoli přidával, ani cokoli měnil. Budu prý léčit lidi.

Vzpouzím se, nelíbí se mi to, a krom toho nechápu, proč bych zrovna já měla takhle fungovat.

 

Jdeme si lehnout. Usínám se strachem z neznámého. Nevím, co si mám myslet o tom, co se mi děje. Jsem přece normální ženská, která nikdy neprosila o to, aby mohla léčit. Copak psaní, to ještě beru, obzvlášť když vidím, jak se lidem líbí. Takhle bych ještě pomoc brala, ale léčení? Léčení se věnuje plno jiných lidí, ráda jim to přenechám, necpu se do toho. Ani necítím potřebu, že bych se zrovna já něčemu takovému věnovala. S těmihle pocity usínám, jsem dost zničená.