7. Andělé a já

Je víkend, opět jsem na chatě.

V sobotu ráno se probouzím a moje první myšlenka patří tomu, jak jsem na tom se zdravotními problémy, které se včera náhle vyvrbily. Je to stejné, horší nebo lepší? Uklidňuji se, je to stejné jako včera. Bezva.

Druhá myšlenka patří počasí – prší? Předpověď byla děsivá, celý víkend má pršet. Sice je zataženo, ale neprší.

OK, není to tak zlé, můžu vylézt z postele.

Vyndávám lehátko ven, balím se do deky, nasávám nádhernou svěží atmosféru a poslouchám zpěv ptáků, který mi dělá tak dobře.

Chvíli jen tak sedím až mi dojde, že bych měla něco dělat. Přece nemůžu prosedět celý víkend na lehátku! Tráva je vysoká, potřebovala by posekat. Jenže, minulý týden začala stávkovat sekačka. Sice jsem vyslala SOS manželovi, aby se na ni přijel podívat, jenže omarodil, a tak si musím poradit sama. Bojím se ji pustit, abych nespálila motor, minule tak divně hučel. Co mám teda dělat, že bych vyndala kosu? To by ale nemuselo dobře dopadnout, naposledy jsem ji držela v ruce někdy před třiceti lety a ani tehdy to nebyla žádná sláva.

Vtom slyším: „Jsou tu s tebou duchovní bytosti, andělé, popros je o pomoc.“

„To je blbost! Přece je nemůžu prosit o pomoc se sekačkou.“ – oponuji.

„Zkus to a věř, že ti pomůžou!“

Stojím uprostřed zahrady a mám v sobě rozpor – mám to zkusit, i když rozum se vzpírá? Nebo to rovnou zavrhnout, a jít si pro kosu?“

Znovu slyším: „Zkus to.“

Připadám si trapně sama před sebou. Já, dospělý, racionálně uvažující člověk, a mám věřit, že jsou andělé? A když už bych tomu snad uvěřila, mám je snad prosit o pomoc v tak materiální záležitosti jako je sekačka?

Chvíli váhám, ale pak si řeknu – No a co, nikdo tu není, přece to nemusím nikomu říkat. V nejhorším se ztrapním sama před sebou. Nakonec, stále je mi naznačováno, že mám duchovní síly prosit o pomoc, tak to zkusím….. I když, se sekačkou?…… Opět zakroutím hlavou.

Ale najednou se rozhodnu. Jdu pro sekačku, vyndáván ji ven, dívám se na ni a v duchu prosím anděly o pomoc. Aspoň pro dnešek, než manžel přijede a dá ji do pořádku. Zmítána rozporuplnými pocity chvíli nad ní postávám, ale pak ji odvážně pouštím.

V první chvíli divně zahučí, takže mi bleskne hlavou – No, vždyť jsem říkala, že je to blbost! Vzápětí se motor rozběhne skoro normálně. Posekám první metry. Když vidím, že je všechno v pořádku, poděkuji celému vesmíru, a pouštím se do práce.

Tráva je mokrá a vysoká, a tak musím každou chvíli uvolňovat nůž z chuchvalců slepené trávy. V jedné chvíli, když sekačku opět zapnu, ozve se rána, a z pod sekačky vyletí můj mobil.

Leknu se, nevěřícně na něj zírám, jakže se tam dostal. Aha, asi jak jsem se ohýbala při čištění nože, vypadl mi z kapsy. Ale jak je možné, že jsem si nevšimla, že mi vypadl? A ještě jsem ho přejela sekačkou!

Beru ho do ruky. No jo, futrál je celý rozervaný, kryt skoro na hadry. Tak, a mám po mobilu! Přijde mi to dost líto. Vždyť je skoro nový! Moc jsem si ho neužila, a takovýhle konec!

Najednou se vyděsím. Táta je v lázních, má mi večer volat. Taková ta oboustranná kontrola, zda jsme oba v pořádku. Když se nebude moct dovolat, vyděsí se, že se mi něco stalo. Určitě ho nenapadne, že se mi jen podělal mobil, bude myslet na nejhorší.

Co s tím udělám? Jsem na chatě, odříznutá od telefonu a nemůžu mu zavolat a říct, že se nic neděje, jen mobil že mi spadl do sekačky.

Skládám jednotlivé kousky krytu dohromady, převracím ho v ruce celá bezradná a přemýšlím, co udělat. Zkouším ho zapnout. Displej sice naskočí, ale není signál. Asi se něco stalo s anténou, nebo kdoví, co mu je. Z boku, zrovna u displeje je celý oříznutý. Vidím všelijaké plíšky, drátky, jak mám vědět, co mu schází?

Přece jen zkouším zavolat, co kdyby? Nic. No jo, jak by mohl fungovat, když nebere signál.

Napadne mě, že přece nemůže být náhoda, co se mi teď stalo…..Chvíli přemýšlím, co mi to má říct. Na mobilu přece není nic špatného, když na něm člověk není závislý, což já nejsem.

Hlava mi od samého přemýšlení vaří, ale jako v podobných situacích, hlavou fakt nic nevymyslím. Sedám si ke stolu, obhlížím napáchanou škodu a říkám si, že není úplně k odepsání, když aspoň částečně funguje.

Najednou mi přijde do hlavy myšlenka – máme přece kolem sebe anděly, proč se na ně neobrátit? Nakonec, se sekačkou mi taky pomohli, proč by nemohli i s mobilem? Beru ho do ruky a v duchu prosím anděly o pomoc, přitom nepřítomně kloužu pohledem po zahradě. Prosím je a vysvětluji, že ne proto, že já to chci, ale kvůli tátovi, aby si nedělal starosti, aby se mu kvůli mně nepřitížilo. V pondělí si ho půjdu buď nechat opravit, nebo koupím nový, ale hlavně ať se mi táta dovolá.

Po nějaké době se na mobil podívám a nevěřím svým očím – na displeji naskočil signál, nejdřív čárka, pak dvě, a za chvíli je už plný signál.

Neuvěřitelné! Neváhám a vysílám díky kamsi do vesmíru. Hned zkouším zavolat. Jasně, že jde! Hurá, sláva!!!

Děkuji ti vesmíre za tvou pomoc!