4. Přijetí vyšší pravdy

Dostávám se do víru událostí, kterým nerozumím, a nad kterými zůstává rozum stát. Hlavně ten můj si najednou neví rady. Každý den přináší něco nového, překvapivého. Někdy ale i dost nepříjemného. Zrovna včera vše vygradovalo. Událo se něco, z čeho ještě teď mám divný pocit. Co je horší, byla u toho i kamarádka. Pro obě to bylo hodně nepříjemné, pro mě ale daleko víc.

Sedám si k počítači, zkouším se něco dozvědět.

Ptám se, cože se to včera odehrálo, a proč u toho musela být ještě kamarádka.

Dostane se mi velmi ostré odpovědi, která mi nažene strach. Prý se mi jen dostalo toho, co jsem si sama vykoledovala, a kamarádka u toho musela být, aby viděla, kam až může vést nepokora a neposlušnost božích příkazů. A mám se zamyslet, jak na to pohlížím dnes.

………………………..

Chvíli sedím, hlavu v dlaních a projíždím si zpětně včerejší události. Nemusím dlouze přemýšlet, za chvilku mám jasno.

„Ano, bylo to spravedlivé a dostala jsem, co jsem si zasloužila. Sice se mi to nelíbilo, ale záleželo jen na mně, co s tím udělám. Tak jo, máš pravdu.“

„Já mám pravdu vždycky.“

„Já vím. Ale někdy je těžké tu vyšší pravdu přijmout.“

„Proč?“

„Ježíšmarjá, já nevím. To ze mě jen tak vyklouzlo.“

„Popřemýšlej o tom, musí pro to být nějaký důvod.“

„Já už vím! Je to proto, že když bych tu vyšší pravdu připustila, musela bych jí podřídit celý svůj život.“

„Přesně tak.“

„No a co?“ – nechápu souvislosti.

„Opravdu tě nic nenapadá?“

„Ne.“

„Zamysli se ještě.“

Moc se mi nechce, ale asi není úniku.

Vtom mi přijde vysvětlení: „Abych se jí nemusela podřídit, raději si nepamatuji nic z toho, co se dozvídám. Protože z toho by se pak odvinula ohromná spousta dalšího a vše začíná pokorou. Pokud připustím vyšší pravdu, musím si uvědomit od koho přichází a co všechno obnáší. Třeba uvědomění si své nepatrnosti v porovnání k vesmíru, k tobě. A když připustím i tohle, pak moje nepatrnost ještě vzroste, protože co jsem já proti všemu kolem mě? A pak na mě nutně musí padnout pokora, která by mě hodila až na kolena, a bála bych se cokoli udělat, cokoli říct, co by bylo v rozporu s tvou vůlí, tvými pravidly. To už bych nedělala nic jiného, než se jen klepala, co jsem zase provedla a co s tím mám udělat…. Ale to by se mi asi moc nelíbilo, takovýhle život. Promiň mi to, ale to by byl život ve strachu.“

„Proč to ženeš do extrémů? Proč se bát, proč se strachovat? Máš dojem, že když sis celý život dělala, co jsi chtěla a o pokoře jsi nevěděla, že jsi byla trestaná?“

„To ne, ale teď jsem se vyděsila, co by pro mě znamenalo bezvýhradné přijetí vyšší pravdy.“

„Neděs se. Je to zbytečné a nikdo to po tobě nechce. O vesmírných principech toho víš už dost, ale stále je nebereš na vědomí. Jenže dneska už nemůžeš dělat to, co jsi dělala před půl rokem. Pořád postupuješ dopředu a jsou na tebe kladeny čím dál větší nároky. Vezmi to na vědomí a dávej si pozor, kontroluj si své myšlenky, svá slova. Než zase vypustíš z úst své posměšky, zaraz se a zamysli se nad tím, proč to děláš. Je pro to několik důvodů:

• Nechceš to přijmout, není to pro tebe pohodlné.
• Nechceš se shodit před ostatníma – viz maska skeptika.
• Chceš být zábavná.“

Jindy bych se přela o tom, že to není pravda, ale najednou nemám odvahu. Nějak mi došel dech a argumenty. Došlo mi, že je to vlastně pravda a přišlo mi to dost ubohé.

„Promiň, vidím, že mě máte prokouknutou, to jen já si myslím, že si můžu myslet, říkat a dělat, co já chci, a že na mě nikdo nemá. To bylo zase pohlédnutí pravdě do očí.“

„Viď?“ – zazní humorná otázka.

Trochu pookřeji, že není zas tak zle, abych se tu teď klepala strachy.

„A co se mnou bude dál?“ – opatrně se zeptám.

„A co by bylo?“

„No, jestli budeme pokračovat v komunikaci?“

„A proč bychom nepokračovali?“

„Já nevím, jen jsem se vyděsila, když jsem si uvědomila svou nepoučitelnost.“

„Neboj se, bylo jenom nutné, abys už konečně pochopila, proč děláš, co děláš. Aby ses už konečně zarazila, přešaltovala, a žila, jednala a myslela už jinak. Tak co, jak se rozhodneš? Všechno záleží jen na tobě.“

„Polepším se.“ – na víc se v téhle chvíli nezmůžu.

„Uvidíme.“